Myslím na všechny věty, které jsem řekl přátelům i celkem náhodným lidem. Ty, které vyvolávaly zmatení zakončené otázkou. Přemýšlím, jak pojmenuju vysokého muže s dlouhými vlasy, který k nám nastoupil. Když přijdou otřesy a dech se zpomalí, v duchu si řeknu, uklidni se. A vynoří se mi jen obraz mé matky odříkávající otčenáš během silné turbulence. Je mi zase deset, ale silný otřes a tlak mě zatlačí do sedadla, zpátky do mého pětadvacetiletého těla. Uvědomím si, že moje pravá ruka se dotýká cizí ruky.

„Promiňte, nechtěl jsem.“

„Nic se neděje.“

Do uličky se postaví vysoký muž s dlouhými vlasy. Přichází s ním šumění moře, úder zvonu, výstřel z kanónu. „Myslíte, že je to Holanďan?“ vypadne ze mě. Paní neodpoví, jen se na mě zadívá. Do konce cesty už nepromluvíme. Myslím na toho muže. Oblohu v okénku vystřídá bití vln a celé letadlo je najednou fregatou. Ten obraz moji mysl zaměstná natolik, že si nevšimnu, že přistáváme.

Jako malý jsem se toulal školním atlasem po mapě Francie a snil, jak na oběd připlouvám do Marseille, projdu se po riviéře a potom nasednu do rychlého auta. Směr Montpellier, jen abych odtamtud mohl zavolat rodině a říct „Montpellier je tak krásný, jako zní.“

Ve vlaku si čtu zprávu od Emila. Ptá se, jaká byla cesta, píše, že na mě bude čekat na stanici, ale přijde později, protože přiveze kola. Přivítá mě noc a prosincový vítr. Když uvidím svoje kolo, které si Emil vypůjčil od kamarádky, uvědomím si, že jsem na kole neseděl od střední školy. Zmocní se mě štěstí, a to mě zaskočí. Emil se snaží povolit sedlo, ale nedaří se mu to.

„Vypadáš, jako by ses ho snažil ukrást.“

Emil bydlí v jakémsi čtyřpodlažním paneláku. V přízemí to smrdí splaškami.

„Toho si nevšímej. Vždycky, když prší, přízemí smrdi, jako by celý den
pumpovali žumpu.

„Prakticky,” usměje se, „náš barák stojí na hovnech.“

Při pohledu na dveře do bytu si představím obrázky z učebnice anglického jazyka. Nejdřív mě přivítá Ukrajinka, která nespouští zrak z mojí ušanky. Dám jí slovenské sladkosti. Cítím se jako bílý muž z dalekého Západu, který s původním obyvatelstvem uzavírá výhodný mír. Jižní Afrika má na sobě kovbojský klobouk. Emil mi vysvětlí, že se chystají na technoparty, proto ten klobouk. Jeho pokoj patří k těm větším, je předělený příčkou bez dveří, s přístupem na balkon a výhledem na křižovatku. Když si vybaluju kufr, zpod manželské postele vytáhne matraci a položí ji podél obrovského okna.

“Proč Holanďani všude cpou tá obrovská okna? Profukuje přes ně.”

“Zbožňují slunce. Ukazuje se totiž jen v letních měsících. A po zbytek roku drnčí zubama.”

Je mi zima, od sedadla na kole mám mokré nohavice a stále se nedokážu uklidnit. Prohlížím si všechna prozářená okna. Čekám na vteřinový výsek nějakého příběhu, ale moje oči zaplavují různé odstíny barev, nábytek a vánoční stromečky.

V noci se mi po dlouhé době zdá sen. Stojím před dřevěnou brankou, za kterou se tyčí dvojpodlažní dům. Připomíná mi domy z přelomu 19. a 20. století, které vlastnili bohatí američtí továrníci. Dveře jsou dokořán otevřené. Z jednoho okna na přízemí věje bílá záclona. Z místnosti nalevo zazní cinknutí. Pokoj je prostorný, proti dveřím je krb. Uprostřed římsy jsou černé hodiny. Napravo od nich citrón, váza bez květin a velká mořská ulita. Hodiny opět vydají tlumené cinknutí. Chybí jim ciferník. Nad nimi visí zrcadlo. Nejsem to já, kdo se do něj dívá, je to můj otec.

Nechci vstát, protože by se ten sen mohl ztratit. Dívám se přes okno na šedou oblohu. Kolik mu může být?

Rána v tomhle bytě jsou dlouhá a pomalá. Pijeme čaj v Emilově posteli a posloucháme hudbu.

“Je to zvláštní byt.”

“Viděl jsem na tobě, že se ti nezdá.”

“Ne, to ne, ale působí na mě dojmem konce.”

“Jak to myslíš?”

“Jde o to, že je to studentský byt.”

“Ano. Pořád nerozumím.”

„Nevím… jednoho dne tento prostor opustít. Zanecháš tu svoje studentské já a jednou na tyhle časy bude vzpomínat.”

“A to je špatně?”

“Když vzpomínám já, nejdřív se mi vybaví tenhle byt a až potom to, s kým jsem v něm byl.”

“Takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlel.”

Několik chvil je mezi námi ticho.

“Nezajdeme, prosím, do města? Potřeboval bych koupit suvenýry.”

Když se nám podařilo někam vycestovat, bylo to většinou bez otce. Vzpomínám si jen na jednu cestu, když jsme jeli navštívit otcovu rodinu do Užhorodu. Pamatuju si, jak mi nadšeně vysvětloval, že po tomhle mostě chodil každé ráno do školy. Dlouho potom jsem v jeho očích neviděl takovou radost. Na nic jsem se ho neptal, jen jsem ho mlčky sledoval.

Večer zajdeme na malý večírek, který přichystali Emilovi kamarádi z univerzity. Rozleje se svařené víno, rozdají dárky. Následují debaty v angličtině, do kterých se zapojuji co nejméně. Během hodin angličtiny jsem se podíval přes okno na starou vrbu a přemýšlel, kam pan učitel odešel. Vždycky, když si vzpomenu na ty časy, vynoří se školní chodby. Všechny dveře jsou zavřené. Vyjdu na dvůr a podívám se do oken nad hlavním vchodem. Kývám na své mladší já, ale nevidím mě. Dívám se z okna a počítám kočky, které přebíhají přes večerní ulici. Promítám si do nich různé podoby svého já. Já jako student nizozemské univerzity. Já jako člen anarchistické organizace. Já jako uprchlík před válkou. Já jako pracovník zahraniční firmy. Já jako milenec muže, jehož žena se dvěma dětmi šla navštívit prarodiče. Já jak poslední žijící člen rodiny. Přijmu rytmus tohoto města a stylizuji do jeho půdorysu všechno minulé, ztracené i možné.

Před cestou jsem objevil deníky ze základní školy. Překvapilo mě, jak jsem v nich toužil po lásce. Zapomněl jsem na Magdalénu, strach, že zůstanu nemilovaný, a rozhodl jsem se, že budu milovat i chlapce. Náklonnost jsem poznával jen z televizní obrazovky v podobě telenovel a amerických filmů o dospívání. Někdy jsem prababičku Zuzanu za ruku a hrál si s jejím zlatým prstenem. Když přijde noc, zvítězí ve mně touha po něze. Zeptám se Emila, jestli si k němu můžu na chvíli lehnout. Souhlasí.

“Je všechno v pořádku?”

“Nevím.”

Silně ho obejmu a vrátím se na matraci.

V den odchodu, když si Emil balí kufry, pláču v koupelně. Krátce a potichu.

V letadle se mě opět zmocní křeč a nervozita. Pomalu, zhluboka dýchám a snažím se uklidnit.

“Pokud ti to pomůže, můžeš mě držet za ruku.”
“Ne, děkuju Emile.”

Zavřu oči a soustředím se na dýchání. Ze tmy se vynoří maličká obrazovka s ikonkou letadla. Natočil ji na kameru můj otec, když jednou letěl do Ameriky. Nevzpomínám si, proč nám to pouštěl.

Taky se bál létání?

ze slovenského originálu přeložil Jan Musil