„Potom si pomyslela: jen proto, že se to tehdy podařilo, neznamená, že se to podaří i podruhé“

 (Hanna Krall) 

Nic zvláštního se nestalo

na ulici Ruskaja v Užhorodě mezi roky 1999 a 2013. Stará žena zdánlivě nemyslela na nic. Oběma rukama se držela opěradla křesla. Ramena měla skloněná//schoulená dovnitř, nohy těsně u sebe. Cítila, že se jí trochu nadzvedají stehna, když se zadek stáhne.  Na čele ji vyrazil pot, za plot viděla víc. Zkřivili se jí ústa, mrkání se zrychlilo. Jakoby ji světlo začalo zničehonic dráždit pleť. Muž dále šil, dítě neodlepilo zrak od telky. 

Soustředilo se na pocit hnusu. 

Ona trochu popadala dech, ale velmi potichu, jen tak, jak jí to břišní svaly dovolily. Dýchavičnosti, ačkoliv se zrychlovala, si nikdo ani nevšiml. Žena občas otočila hlavu, dokud nepocítila, že se jí svaly na krku začaly natahovat. Pohledem se snažila vždy rychle vrátit k oknu. 

Nechtěla promeškat tu chvíli. Levé chodidlo si jemně přitlačila pod radiátor, koneček papuče se odlepil od země, a potom najednou znovu klesl, když síla přitažlivosti mezi ponožkou a kožešinovou výstelkou papuče polevila. Svým chodidlem pocítila, jak kůže i maso na kostech ochably, jako špinavý koberec, který přehodí přes prašník. 

Muž odložil šití a poodešel k oknu, aby více poodtáhl závěs. Ulevilo se jí, a konečně si mohla položit nohu, která se už té námahy celá třásla. Byla ráda, že teď už dohlédla i na levou stranu ulice, aby dopředu věděla, z kterého směru přijde. Ale potom se zlekla a chtěla to mužovi naznačit. Pohledem zachytila už jen odvrácená záda. 

V bráně se objevil člověk. Zavěsil sáček na plot. 

Byla tím pohnuta. Představila si, jak okamžitě vybíhá. Pohybuje se lehce. Dušnost se zrychlila, už přehlušila i televizi. Chlapec věděl, co se děje, neotočil se. Muž dokončoval poslední stehy na látce. Ona se ani nepohnula, upřeně hleděla na sáček. Kdokoliv by ho mohl vzít a tvrdit, že patří jemu. Ukáže papír, který to potvrdí, anebo možná nepotvrdí nic; ale papír přeci jen ukáže. A ona potom bude muset zevnitř vydrhnout troubu. Vydrhnout padesát let zažrané špíny. 

Velmi se potila, občas zvedla ruku, aby si otřela čelo. Bolelo jí to. Ale nechtěla, aby jej pot stékal do očí. 

Chlapec přerušil hru a vyšel na dvůr. Už hodnou chvíli cítil ten pach. Muž nejprve odešel k plotu, vzal sáček dovnitř, vybalil ho, aby to alespoň trošku zchladlo, potom ji chytil pod paží a odvedl na záchod. 

Chlapec to viděl už mnohokrát. Díval se, jak stará žena otvírá ústa, usmívá se anebo spí, zatímco se potřísní. 

Žena povyprávěla, jak to bylo, 

ale moc si toho nepamatovala. Jen zásadní detaily. Všechno se semlelo tak rychle. Chlapec si myslel, že jí volají z práce a ona se teď bude muset vrátit. Spala jen pár hodin, a to se opravdu nesluší. Pracovat i za úsvitu, pustit člověka domů, a potom ho zavolat zpět. 

Chlapec dál nervózně hrál videohru. 

Žena zavolala muže z kuchyně. Volal Sanyi, s Babi je zle. Potom odešla. 

Chlapec se přes den poflakoval, možná šel ven na bajk anebo vyběhl za někým na velké hřiště. 

Neviděl ji až do pozdního večera. Žena mezitím dorazila do bytu na ulici Szugló.

Dveře se otevřely, vešli, nepozdravili se. 

Ve velkém obýváku na gauči, tváří k opěradlu, ležela manželova starší sestra – Babi. 

Její celé jméno si po tom všem už nemůže vybavit.

Babi vypila lahev vodky. Už delší čas ji léčili s cukrovkou, ale ona se raději léčila podomácky. Ležela v bezvědomí. Manžel se o ni začal obávat ve chvíli, kdy se ji na kalhotách objevily tmavé fleky, moč už stékala po gauči a nechala velký flek na bledém koberci. Tehdy je zavolal. 

Umyli ji, ale ani to ji neprobralo. Vzali jí do nemocnice. 

Doma poví žena chlapci, že neví, co s Babi bude. Tiše ležela, občas otevřela oči, viděla jsem, že něco chce, ale mohla jsem ji pomoct jen tím, že jsem ji podložila šíji. Ale možná to bylo celkem zbytečné. I záchranáři mě potom strašili, vyčítali mi, proč ji necháváme pít. Ztratila jsem řeč. Co se na to dá povědět? 

Babi o pár ní na to zemřela. 

V chlapcově paměti zůstalo jen to, když ho Babi hlídala. Neměl ji rád. Ráno, když zaslechl, že otec odchází a Babi vchází do pokoje, vždy si schovával hlavu do polštáře. Tvářil se, že stále spí, a že neví, kdo je v pokoji s ním. Občas si zavzpomínal na to, jak otec říkal, že Babi neumí vařit, protože přesolí maso a potom ho připálí, protože pije a neustále vysedává u okna, aby mohla poslouchat, o čem si povídáme. 

Na pohřeb nešel, ani mu o něm nepověděli. 

Ze školy přijde domů 

brzo. Sedí před počítačem, baví se s kamarády online. Kvůli sluchátkům neuslyší zvonit telefon. O pár hodin později si všimne, že má vícero nepřijatých hovorů. Nepřekvapí ho to, není to poprvé, pomyslí si, člověku občas něco ujde. 

Otcův hlas v telefonu zní pokojně a odměřeně. 

Má přestoupit na ulici Komócsy z trolejbusu 77 na 82-ku. Nenávidí tu zastávku. Každý den chodí touto trasou do školy, už měsíce. Na březen je příliš teplo. Ještě před měsícem seděl v dlouhém kabátě v jednom místním hostinci. Přemýšlel nad Ivanem Ilijičem, a že je sranda, že to četl právě před pohřbem. Od ulice Komócsy až po Zzsoki si dvakrát poslechne Lose Yourself. Každý verš umí nazpaměť. Viděl i film. Od té doby ukazuje prostředníček jinak. Už měsíce si dokáže zapamatovat jen texty písniček, a to okamžitě. V trolejbuse se snaží ignorovat, že na posledních zastávkách s ním jedou z většiny už jen starci a mrzáci. Třikrát si zaťuká na stehna. Třikrát po sobě. Přitom si v duchu poví: ťuk, ťuk, ťuk. Vesmír a Pán Bůh naslouchají. A vidí, že je to dobré. 

První den šel s otcem, zapamatoval si, kterým směrem má jít. Mohlo to být před pár měsíci, už si nevzpomíná. 

Prochází boční branou a jde až k odlehlé menší budově. Obchází hlavní budovu, jde přes parkoviště vedle opuštěné bytovky a rovnou do bloku. Třetí poschodí. Číslo pokoje neví. 

Spočítá kroky, zaklepe třikrát. 

V pokoji leží samé ženy. Jde k zadní posteli vlevo. Později si už na otce nevzpomene, ale i on tu je. Vezme nápoje z nočního stolku a zabalí je do sáčku. Fanta, Cola, Nestea. A ze stolu načatou neperlivou minerálku. Na stole zůstane hodně jiných věcí, ale ty nevezme. Žena ho při tom celou dobu pozoruje. Prudce pokyvuje hlavou, možná přitakává. Zbytek těla se nehýbe. V očích má slzy. Okolo ní se míhají lidé. Možná je jich klidně sto, už ani na to si nevzpomíná. 

Bylo jich hodně. 

V okně nejsou ptáci. Římsa je plná ostnů. 

Myslí na to, že zítra to všechno musí vláčet zpět. Anebo pokud ne zítra, tak za pár dní. Když už bude moct přijít. Ale potom už je vezme do ruksaku. Tak je to lehčí. A tak jich přinese i víc, aby bylo. Když bude třeba. 

Tiše pozdraví. Zamává ženě. Ta chce něco povědět. Dívá se. Nepromluví. Na zpocené tváři úlek, otázka, odkaz. Chlapec na nic nemyslí. Nepřekvapí ho to, není to poprvé, pomyslí si, člověku občas něco ujde. 

Večer se dozví, že už víckrát chodit nemusí. 

Jen za deset let na to si vyhledá na Google Maps: Gastroenterologické oddělení. 

Předvolání 

a výpověď. Tuším, že už nedokážu dýchat. Nějak to zapíšu sem do deníku. Tak nějak upřímně. Věty nikdy nezastavují. Zrodil jsem se pro sebe. 

Občas uvolnění. Tiché šeptání. Budu žít dlouho. V této rodině umírají jen ženy. Ženy umírají pro hříchy mužů. Třikrát zaťukám. Nechci se bát. 

Ve svém životě jsem svědkem. Není ani můj, ani mě vlastní. Na věčnost zachytávám bytí. Zavinu se do mokrých prostěradel. Už se za ně nemusím modlit. Člověk spočívá v hříchu. Zpovídám se, anebo udávám jiné, nevím.

Pracovat, dokud to nedovyprávím.

překlad Barbora Seberová