Byl to opravdický gangsterský večírek. Stará garda oslavovala bossovy narozeniny. Osvědčený šéfkuchař odřezával v soukromém podniku plátky z celého prasete opékaného v konvekčně-parní troubě a stoly se prohýbaly pod vahou pokrmů. Vepřový sulc, vlašský salát, šunkové závitky, vodka servírovaná v kbelíku ledu. Na tácku se decentně podával kokain.

Stále ještě doráželi hosté. Takové ksichty abyste pohledali, natož venku a v takovém počtu. Mezi přítomnými byli Šklebil, vyučený lamač kostí, který připomínal mandragoru ponechanou rok na slunci, a Armando s elegantním účesem na Seagala a oblečený do sportovní kombinézy značky Emporius Armano. Opálená dvojčata Krvák a Magor už v sobě sice měla pár drinků, ale zatím se krotila, přestože by je za případné divočárny díky bossově přízni nikdo nepotrestal. Smrťáka se obávali jak práskači, tak vyděrači, jenže momentálně působil duchem nepřítomně a vůbec nepřístupně, zatímco mžoural očima pohroužený veprostřed nirvány kriminálníků.

Čestného místa se ujal dravec ze staré školy a velmi nebezpečný maník, boss přezdívaný Filípek. Přijímal uctivé lichotky a přejížděl místnost chladným pohledem. Po jeho pravici seděl Generál a po levici manželský párek právníků, jenž si své místo zasloužil prací na komplikovaném případu táhnoucím se přes čtvrt století. U samostatného stolu popíjely dámy vínko. Jednalo se o manželky hostů, protože u hlavní tabule seděly pouze „společnice“. Hihňaly se, pofrkávaly a dle dorazivších se spíše než lidským bytostem podobaly spotřebnímu zboží. Sonická paleta hovoru se stáčela od košilatých vtipů k srdceryvnému vzpomínání, od proklínání korunních svědků po oplakávání bratří zabáslých na doživotí. Přátelskou hostinu narušovaly jedině občasná neskrývaná pomrknutí směrem k bez chůd nedosažitelným stolkům s tatarákem.

S každým dalším přípitkem se uvolňovala atmosféra a plnil taneční parket. Věrný DJ hrál skladby z časů zatčení. Až na vrásky se přitom od té doby nic nezměnilo. Vždyť i podnik působil stejně jako kdysi, jako by na trestance všechno venku vyčkávalo, než si odkroutí svých pětadvacet. Pokud už u sebe někdo nosil telefon, tradičně volil spíše drobný mobil, který se dal tváří v tvář potížím spolknout. Černou magii, tedy online bankovnictví a jiné moderní zázraky, se naučil používat jenom Generál, ačkoli i jemu museli smartphone mnohokrát vnucovat. Mezi osazenstvem panovalo přesvědčení, že přejíždět prstem po obrazovce není hodno pravého muže.

„Povězte paní, že jí to ohromně sluší…“
„Ale já vás moc dobře slyším!“

Šklebil se příliš styděl, než aby právničku oslovil napřímo, ale záhy zaujal roli někoho, kdo má zkušenost pouze se ženami spadajícími do kategorií rodina, prostitutky nebo soudkyně.

„Šery, šery lejdy, gouink frů imoušens…“ rozparádil se parket. Silikonové krásky, neokázalé chotě, staří šviháci, advokátští tlučhubové a mladíčci přes koleno se sobě rovní točili v piruetách osvícení aurou legendárních městských kmotrů. Následovala makaréna, ptačí tanec, až se konečně střídaly partnerky.

„Tanec s vámi pro mě znamená víc než s tisícem kurev!“

Právnička se poprvé začervenala a oddala se Šklebilově tangu. Šlo mu až překvapivě dobře. Ani když si vyhrnul rukávy, se jí nepodařilo v zápalu tance rozluštit rozmazaný nápis v jeho loketní jamce. Po chvíli své snažení vzdala.

Netančil jen boss, pobavený radovánkami svého dvora, a rozjímající Smrťák. Teprve po prvním, druhém a třetím opakování valčíku z Kmotra se kápo přidal k ostatním ve zpěvu narozeninových písní, což přimělo povstat i Smrťáka, který svým hlasem všechny přehlušil. Generálovi se ale něco nepozdávalo – i když venku bylo hezky, odněkud zaslechl krupobití.

To duněla kopyta. Do sálu naklusali kentauři. V jejich čele stál Brutal a za ním následoval asi tucet dalších v různém věku. Zpěv utichl. Poprvé od vypuknutí večírku se rozhostilo ticho. To nicméně Brutalovi nezabránilo si zabroukat: „Šéfík má narozeniny, my máme přání jediný,“ a hned nato se přidal i zbytek. Měšťané si moc dobře pamatovali, že Filípek a Brutal dříve spolupracovali a byli si vzájemné zavázáni. Jejich podřízení se ovšem vzájemně tolerovali pouze, jelikož poslouchali své šéfy na slovo. Holt to museli překousnout. Kříženci to zaparkovali u vysokých stolků a jako jeden muž (nebo kůň) do sebe začali holýma rukama ládovat tatarák.

Generál si prohlížel svalnaté stehno nejhubenějšího kentaurka a závistivě si pomyslel, že s takovou výbavičku by dokázal vyhrát americký titul Mister Olympia. Jenomže koně tak byli zkrátka stavění. Jejich kopyta připomínala čtveřici boxerů, obličeje nesli ve výšce mimo dosah pěstí a dokázali v případě potřeby odkudkoli zmizet tryskem embéčka. Zároveň se ani ničeho neobávali, poněvadž navzdory svému lidskému rozumu uvažovali jako divoká zvěř. Generál se dlouze zamýšlel nad blízkostí bosse k Brutalovi. Na samotce mu během čekání na soud dělal společnost pouze Velký školní atlas a z něj se dozvěděl, že „hipo“ znamená kůň, hippopotamus (hroch) lze přeložit jako říční kůň, „potam“ je řeka, protože Mezo-potámie symbolizuje říši „mezi řekami“, „mezo“ reprezentuje „mezi“ jako v Mezoamerice neboli území mezi Severní a Jižní, Guatemala-BelizeHonduras-El Salvador-Nikaragua-Kostarika-Panama, a slovem „fil“ mají Řekové na mysli „mít rád“ jako v označeních bibliofil, milovník knih, samozřejmě, nebo pedofil, fuj, špína, ať chcípne v bolestech, suma sumárum Filip je Fil-hip – ten, kdo má rád koně. Jednoduše, chytře a logicky.

z polského originálu přeložil Petr Uram